Vážně nevážně z německého Daunu. Sezona rallyových legend je v plném proudu. Po rakouském Gr. B Rallylegenden v Saalfeldenu jsme si to namířili do Německa. Eifel rallye festival se již dávno zařadil mezi akce, které prostě vynechat nemůžete.
Tak mám za sebou jeden ze dvou vrcholů sezóny. Je to, jako když celý rok ujídáte ze svatebního dortu poctivě odspodu až do chvíle, kdy nahoře zůstane jen marcipánový ženich a nevěsta. No a Eifel Rally Festival v německém Daunu, to je ten ženich. Tedy byl. O víkendu jsem ho pozřel. Zůstala jen nevěsta – Rallylegend v San Marinu. Já osobně považuji obě akce za to nejlepší, co lze v dostupné vzdálenosti v oblasti „historiků“ vidět.
„Těžko srovnávat, jestli je některá z nich ta lepší – Německo je německé, vše je „pünktlich“ ode zdi ke zdi, vše musí šlapat jako na drátkách, pořadatelé jsou přísní, auta mají ty nejlepší rodokmeny, diváci sedí poslušně za páskami, popíjejí třetinková piva, jedí bílé klobásy a zachovávají dekorum.
Itálie je italská, ve čtvrtek večer se to celé spustí a všichni jsou v očekávání, zda se to podaří v neděli zastavit. Místní tifosi si závody užívají se vším všudy, pásky u trati jsou jen informativní a fandí se do poslední minuty a posledního vozu.“
Hvězdná ekipa z dob skupiny B
Tak jako my máme Karla Gotta, Němci mají Waltera Röhrla. Zná ho (snad) každý. Díky svým kontroverzním výrokům je mnoha fanoušky rally zatracovaný a mnoha jinými vynášený až do nebeských výšin rallyového Olympu.
„Jedno se mu ale nedá upřít. „Montemeister“ zajede i na vratech od stodoly!“
Zatímco jeho dvorní mitfára Christian Geistdörfer se přesunul do pozice organizačně-moderátorské – uváděl letos čtvrteční zahajovací večer festivalu, Walter promiskuitně střídá jedno závodní auto za druhým a se všemi dokáže jet na krev. Štíhlý dlouhán z Řezna, který vždy dbal na životosprávu a dobrou fyzickou přípravu.
Fin Timo Salonen – Mistr světa z roku 1985 – přesný opak německého vrstevníka. I když – cigarety už nekouří. A jestli ještě stále obráží před startem rally místní diskotéky a šantány mi bohužel není známo… Letos přijel, občas se nepravidelně ukázal na některé z rychlostních zkoušek v Peugeotu 205 Turbo 16 nebo Fiatu 131 Abarth a kde trávil zbylý čas si můžeme jen domýšlet. Asi v mléčném baru.
„Il Drago“ Munari (vpravo) do Daunu mu přivezli originální Lancii Stratos – vůz, s ním vystoupal v roce 1977 na příčku nejvyšší v těžké Rallye-Monte Carlo. A s Lancií přivezli i Piera Sodana (vlevo), bývalého Munariho spolujezdce.
„Sandro Munari je již v pokročilém důchodovém věku, ale mít teď klobouk, tak smeknu, v 75 letech mít jeho vitalitu a volantový um (který nemám ani teď), tak si vás kúpím všecky!“
Na třídenní retro-party byl přítomen i Stig (ne Top Gearový) Blomqvist – pilný to účastník mnoha akcí obdobného charakteru. Okruh legendárních jezdců, které jsem měl možnost osobně vidět na autogramiádách, besedách a hlavně za volanty neméně legendárních automobilů se začíná pomalu uzavírat.
Letos k nim navíc přibyl Hannu Mikkola spolu se svým věrným spolujezdcem Arne Hertzem a specialista na „Afriku“ Mike Kirkland.
Exkluzivní technika na trati
To samé platí i závodní technice. V rámci letošní Rallye-Parade se v pátečním podvečeru měly představit dva skvosty – sice ne úplně rallyové, ale znalec dokáže přimhouřit oko. Prvním bylo Audi Quattro S1 E2 Pikes Peak – ještě brutálnější verze „esjedničky“, se kterou nařezal v osmdesátémpátem Walter Röhrl všem soupeřům na San Remu.
„Zvukový projev má tahle „olympiáda“ velmi podobný, design v Ingolstadtu „obšlehli“ zřejmě z letadla Lousie Blériota – prostě auto samé křídlo.“
Druhým klenotem byl mladší kolega „závodu do oblak“ – Peugeot 405 T16 Pikes Peak. Tento pokrm byl nakonec servírován pouze v podobě statické výstavy, protože se jej nepodařilo nastartovat. Z mého pohledu to je naprostá brutalita. Mohutnost křídel u tohoto auta by jistě připravila několik vlhkých snů mnoha českým tunerům.
Co říci závěrem – obdivuji všechny, co dokáží všechny tyto legendární auta udržovat v provozuschopném stavu a neváhají je představit v akci dychtivým divákům (kterých rok od roku přibývá).
„Obdivuji legendární jezdce, kteří místo toho, aby si užívali svůj podzim života zabaleni v televizní dece a obuti v teplých papučích, znovu oblékají závodní kombinézy a usedají za volanty mnohdy těžko ovladatelnách monster.“
I když dávno aktivně nezávodí, lidé na ně nezapomínají a had fanoušků lačných po podpisu při letošní autogramiádě byl opravdu neskutečný. No, teď se ještě párkrát vyspím a na řadě bude nevěsta v San Marinu… Děkuji, že můžu být součástí tohoto „cirkusu“!
