Didier Auriol: Hattrick (3.díl – 1993)

Proslulá Rally Monte Carlo má své hrdiny, mezi něž patří i Didier Auriol. Začátek devadesátých let lze bez nadsázky nazvat jeho érou. První francouzký mistr světa zde v letech 1990, 1992 a 1993 nenašel přemožitele. Podívejme se na poslední díl jeho monackého příběhu, kterým dovršil vítězný Hattrick.

RMC 1993

Před sezonou proběhly výrazné přestupy. Mistr světa Carlos Sainz odešel od Toyoty k Lancii, konkrétně k Jolly Clubu. Následoval jej i osobní sponzor Repsol. Jeho týmovým kolegou byl Ital Andrea Aghini, který zůstal Lancii věrný. Tu naopak za Toyotu vyměnili Didier Auriol a Juha Kankkunen. S novými jezdci přišel také nový sponzor – firma Castrol. Jedině u Fordu se nic nezměnilo, osvědčení Delecour a Biasion zůstali, ale nastoupili s novou zbraní – Fordem Escort Cosworth. Novinkou se pak prezentoval i tým Mitsubishi. Jeho speciály Lancer Evolution pilotovali Kenneth Eriksson a Armin Schwarz. Ze špičky chybělo pouze Subaru s Vatanenem a McRaem.

Hned od první rychlostní zkoušky se na suchých silnicích (jen zřídka led) rozpoutal nemilosrdný souboj o vítězství. Na úvodní „erzetě“ Auriol vyjel ven z trati, utrhl levý disk a dojížděl po třech kolech. Svou snahu přehnal i vítěz z roku 1991 Sainz, jenž dojel do cíle s defektem. Že oba jeli i s těmito handicapy nadoraz, svědčila ztráta na vedoucího Aghiniho. Sainz ztrácel 42 sekund, Auriol 1:12 minuty. Rally teprve začínala a jak se později ukázalo, pro oba byla tato ztráta úplně bezvýznamná. Auriolovi se však smůla lepila na paty i nadále. Na další zkoušce prorazil levou přední pneumatiku, na RZ4 udělal hodiny, když se mu zasekla ruční brzda. Před druhou etapou vedl Delecour před Aghinim (+ 1:30 minuty), Biasionem (+ 1:35), Auriolem (+ 2:07), Sainzem (+2:08) a Kankkunenem (+ 2:47). Andrea Aghini si nemohl vynachválit práci svých ledových špionů, avšak v závěru druhé etapy právě na ledové plotně vylétl z trati a výrazně poškodil svou Lancii. Na totožné vložce za obdobných podmínek ztratil i jeho kolega Sainz. Za pomoci diváků se mu podařilo v soutěži pokračovat, ale celý incident znamenal propad až na 76. pozici.

Noc dlouhých ohňů

Před závěrečnou „nocí dlouhých ohňů“ bylo následující pořadí: Delecour, Biasion (+ 1:03 minuty), Auriol (+ 1:11), Kankkunen (+ 5:07), Eriksson (+ 11:20), Schwarz (+ 22:34). Tradiční noční etapa soutěže začínala nejslavnější zkouškou přes průsmyk Col de Turini. Půl hodiny po půlnoci vyrazil na trať jako první Delecour. V cíli byl dokonce o 14 sekund rychlejší než při prvním průjezdu za světla, čímž vzrostl čtyři testy před cílem jeho náskok před Biasionem (+ 1:09) a Auriolem (+ 1:16). RZ19 však vyhrál Auriol takovým způsobem, že se okamžitě dostal před Biasiona a na Delecoura najel 25 sekund. Ve „dvacítce“ zatáhl ještě víc a z Delecourova náskoku ukrojil dalších 31 vteřin. V předposledním testu byl opět nejrychlejší. Na jezdce Fordu najel 22 sekund a poprvé se dostal o pouhé dvě vteřiny do čela. Na poslední pak zaokrouhlil svůj náskok na 15 sekund. Stejně jako před rokem rozhodl o svém triumfu v poslední noční etapě. Minule podobně smetl Sainze, Delecour přišel během posledních tří let podruhé o vítězství v proslulé noci.

„Na Monte Carlo 1993 s Toyotou nelze zapomenout. Jel jsem poprvé s Celicou a po Col de Turini jsem se zeptal šéfa týmu Ove Anderssona, zda mohu zariskovat, i kdybych třeba havaroval. Dal mi požehnání s tím, že mě nikdo nebude v případě neúspěchu jakkoliv kritizovat. Podařilo se nám zvítězit. V cíli za mnou přišli Ove Andersson a inženýři Toyoty a omlouvali se mi za loňské pochybnosti o voze lancia. Nyní věděli, že to nebylo pouze vozem,“ vzpomíná Auriol.

Vítězové rychlostních zkoušek: Auriol 9, Delecour 6, Biasion 4, Sainz 3, Aghini 1.