Staré české přísloví praví, že jablko nepadá daleko od stromu. V případě rodiny spolujezdce Jaroslava Jugase se to jen potvrdilo. Při Mikulášské rally absolvovala první kilometry v roli spolujezdce jeho dcera Karolína. Ve voze Alfa Romeo navigovala Martina Radu.
1. Asi není jednoduché posadit se do závodního auta. Co v tvém rozhodování převládlo? Jaké byly reakce táty a hlavně okolí?
„V současnosti se věnuji řadě dalších aktivit. Hraji závodně fotbal (což máme díky dědovi také v rodině), věnuji se tanci. Samozřejmě díky tátovi jsem se pohybovala v závodnickém prostředí už jako malá. Postupem času jsem poznala, jak jsou v rally holky hýčkané od konkurence i mechaniků. Které by se tohle nelíbilo a nechtěla závodění vyzkoušet?
Vliv táty tam samozřejmě byl a vlastně závodění vedle Martina Rady mi zprostředkoval. Ale nikdy to nebylo tak, že mě do toho nutil. Vše záleželo jen na mně, zda do toho půjdu a zkusím to i v ostrém závodě.
Reakce okolí byla různá. Vyslechla jsem si pozitivní i negativní připomínky, ale musím říct, že to pro všechny bylo velké překvapení.“
2. Co bylo pro tebe na prvním závodě nejtěžší? Jaké převažovaly pocity?
„Přece jen to nebyla v závodním autě úplná premiéra. Věděla jsem, do čeho jdu. Už mnohem dříve jsem jezdila v mitsubishi třeba s Milanem Liškou nebo s Honzou Havlem. Číst na erzetě rozpis jsem si vyzkoušela třeba při shakedownu Barum rally vedle Petra Kačírka.
Je složité říci, co bylo nejtěžší, jaké pocity převládaly. Vždy bylo něco, čeho jsem se bála. Ať už to byly samotné přejezdy, abych nezabloudila, čtení rozpisu na erzetách, ale hlavně počítání časů do časových kontrol. Všude se dalo něco pokazit. Přiznám se, že více než strach převažovala nervozita, která však po prvním startu odpadla a já si závod moc užívala. Navíc Martin s taťkou mně moc pomáhali. Zodpověděli mi veškeré dotazy a vše náležitě vysvětlili. Tímto bych oběma i klukům ze servisu chtěla moc poděkovat.“
3. Když se zeptáme čistě teoreticky, láká tě další pokračování? Nebude už do toho mnohem více „kecat“ maminka?
„Určitě bych do toho šla znovu. Ale zatím chodím na střední školu a bylo by těžké vše skloubit se studiem a s ostatními zálibami. Ale vždy se to dá nějak udělat. V tomto směru mě čeká ještě dlouhá cesta a spoustu věcí se musím ještě naučit. Jako třeba zvládat stresové situace a přitom tím nezatěžovat své okolí. Co se týče mamky strach o mě určitě bude mít, ale svým způsobem už je na vše zvyklá od táty. Nic jiného jí stejně asi nezbývá.“
