V naší rubrice rozhovorů jsme vyzpovídali Jaromíra Tomaštíka, který se po delší přestávce představil na FUCHS OIL Rally Agropa s Olgu Lounovou.
O „babě“ do nepohody a kvalitním „švuňku“
Olga Lounová. Po vašem společném představení na Pražském rallysprintu v závěru roku následoval s velkým odstupem času start v Pačejově. Sprint ale není šou pro diváky, jak jsme zvyklí z Prahy. Jak Olga zvládá rozpis a jízdu ve „véercéčku“ na ostrém závodě?
„Stíhá! (smích) Když jsme jeli na start, měl jsem hrůzu z vody, která spadla na trať v Pačejově. Opak byl však pravdou. „Mokrá“ část závodu znamenala pomalejší průjezdy, což nám ve výsledku dost pomohlo. Oba jsme si tam mohli rychlost ve wrcu srovnat v hlavě a sehrát se. Pravdou je, že když jsme testovali před startem a Olga si od Prahy připomenula rychlost v impreze WRC, museli jsme hrábnout do rozpisu a nastalo zvětšování. A tím nemyslím jiný formát bloku… (smích). Výsledkem bylo, že rychlostka o délce 15 km, napsaná původní „velikostí“ na pěti listech, narostla rázem na patnáct stran.“
„Zcela upřímně. Olga Lounová složila zkoušku na spolujezdce při prvním ostrém startu jako kterýkoli jiný spolujezdec. Zvládla to na sto procent. Olga je navíc povahou „amazonka“, takže nějaký starch u ní nečekejte. Rozhodně jsem neměl pocit, že se Olga jede svézt a já musím odjet sprint „na oči“. Jediný problém byl skutečně v rychlosti, kdy jsme se občas nepotkali. Ale i v tomto směru jsme si řekli jasné pravidla hry, jak se budeme dohánět. Ve výsledku klaplo vše na sto procent. Troufám si říct, že bych nezajel líp s mnohem zkušenějším mitfárou.“
V Pačejově musela Olga tlačit kvůli technickým potížím auto z úpéčka. V Praze vyhrabávala Subaru ze sněhové bariéry na oruhu v Chuchli. Až se zdá, že je to z tvé strany úmysl. Něco ve smyslu – ať se holka učí, rally není showbyznys. Přiznej barvu!
(smích) Ani ne tak já spíš osud tomu tak chce. Ale máš pravdu. V Praze mi spadla brada, když jsem v Chuchli sledoval Olgu zakopanou do půl těla pod autem v hromadě sněhu. To jsem byl dost vedle. Úpéčko v Pačejově si taky užila, to je fakt. A to jsme ještě nezmínil její nejakčnější zážitek, kdy s hasičákem zachraňovala wrco na Strahovském okruhu. V tomto směru se už nyní může řadit mezi nejzkušenější spolujezdce u nás (smích). Zkrátka je to v ní, dokáže reagovat s rozmyslem a nepanikaří. Je to baba do nepohody!“
Na závěr skutečně od pasu. Jak to bylo s „uraženým kolem“ na Vysočině?
„No, „uražené kolo“ na Vysočině není uražené kolo na Vysočině… Vysočina proběhla úplně jinak, než se psalo. Pro mě to byl infarktový závod, který krizí začal už před startem. Na poslední chvíli jsme vzali auto na projížďku. Bohužel nám při tom „uletěla“ poloosa. Nebyl čas tento problém zcela odstranit. Bylo nutné zvolit krizový plán, při kterém jsme měli odjet první dvě RZ s tím co máme a v servise potom poloosu vyměnit. To byl začátek. Problém však přišel od jinud. Zhruba po čtyřech kilometrech úvodní vložky, mimochodem před zraky mnoha diváků a jednoho kamaramana, se nám na rovince „střihly“ štefty. Ač titanové, prostě odešly a kolo se odporoučelo někam do pole. Nebyla jiná možnost než auto odstavit. Podobnou situaci jsem nikdy před tím nezažil. Zcela upřímně říkám, že když jsem viděl, jak ze závodního auta na vytočený kvalt vystřelí kolo a když jsem viděl, kam až doletělo, určitě budu jako divák od této chvíle stát v některých místech dál od trati… Byl to zkrátka kvalitní švuňk!“
Jardo, tři otázky jsem vystřílel, ale v souvislosti s předchozí mi to nedá a musím se zeptat. Vaše Subaru zůstalo na třech kolech. Po předešlé neúčasti v Krkonoších potřebujete bodovat. Nanapadlo tě pokračovat dál a riskovat podobně jako tvůj sprintový kolega a soupeř s wrc Pavel Valoušek ve velkém mistráku?
„To je pravda, ale spíš by mělo chybět to zadní (kolo – smích). My jsme v inkriminovaný moment měli ulomenou poloosu na levém zadním a levé přední někde na poli. Každopádně je to otázka financí, zda se vyplatí podobný tah i za cenu zničení drahé techniky. No a pak je tu ještě rozhodnutí pořadatele, jak jsme mohli vidět na příkladu z Hustopečí. Jakkoli rozhodli oragnizátoři závodu správně, můj pohled na věc je odlišný. Pokud se rozhodneš za každou cenu pokračovat v závodě a nehledíš na ztráty, pak je to jen o tom, že máš chuť závodit a chceš vyhrát, bojovat dál. Každé pravidlo lze vyložit různým způsobem, jde jen o to, aby bylo uplatněno s citem pro věc. I proto jsme se rozhodli neriskovat a ze závodu odstoupit.“
