Patří ke zlatému fondu československé rallye. Svými názory nikoho nenechá na pochybách, že se rallysportem především baví. Na rozdíl od mnoha svých kolegů zůstává stále aktivní. Řeč je o Igoru Drotárovi. Slovenská legenda poskytla do posledního letošního čísla magazínu RALLY obsáhlý rozhovor, ze kterého uveřejňujeme tři otázky.
Krása rally je v improvizaci
Který vůz byl Vaším prvním „závoďákem“?
„Na svém prvním závodě jsem startoval s úplně sériovou Škodou 100. Jednalo se o soukromé auto mého učitele. Samozřejmě bez rámu, jedinou úpravou prošel výfuk, aby mělo trochu závodní zvuk. Navíc jsem hned v první ‚erzetě‘ skončil na střeše, a tak jsem musel po závodě doma i učiteli přiznat barvu.“
„Dále následovaly další škodovky, startoval jsem i s Fiatem 127 a 128 Coupe, než jsme v roce 1978 koupili Žiguli ve třídě A2 z Metalexu. Bylo to krásné auto, dodnes ho mám před očima. V základu bylo zelené barvy, kterou jsme zkombinovali s bílou, pneumatiky byly na zlatých elektronech…“
Byl jste aktivní i v později zakázané skupině B s VAZem 2105 VFTS z Metalexu. Jak jste auto připravovali, s kým jste na jeho vývoji spolupracovali?
„V minulosti nebylo moc lidí, kteří by vám nějak ochotně radili a předávali zkušenosti. Trochu jsme byli jejich konkurenty, ale nestěžuji si. Byla jiná doba, jinak se žilo. Slušovický Agroteam byl o krok napřed, proto jsme si nějak vycházeli vstříc. Nakonec jsme pochopili, že to na Slovensku nikdy neuděláme tak dobře, a tak nám servis dělali dva Češi – pánové Jahelka a Vokurka, kteří později emigrovali do Ameriky. Dodnes tam dělají závodní auta. Postupně jsme se dostali i ke specialistům, třeba motor jsme měli od Krejbicha nebo Vodseďálka, převodovku zase dělal někdo jiný.“
Celý rozhovor s Igorem Drotárem najdete v magazínu RALLY číslo 10 / 2013.
S „béčkem“ jste se snadněji dostali do zahraničí. Nelákalo Vás tam zkusit silnější vozy konkurence?
„Taky jsem toho v zahraničí využíval. Brzy jsme se se západními jezdci třeba na fordech nebo opelech skamarádili a občas mě nechali vůz vyzkoušet. Třeba Opel Manta bylo nádherné auto. V té době ale nebyl prostor dovést nějaké auto západní produkce. Bylo povoleno jen pár zahraničních značek, které se v republice nacházely téměř vždy po jednom exempláři.
„Spíše jsem sníval o vozech, které se západním podobaly. Třeba polský Polonez byl převlečený Fiat 131 Mirafiori. Zkoušel jsem i Moskviče, který disponoval silný motorem a Rusové ho dostali na dobrou úroveň. Ale s VAZem se daly dělat dobré výsledky, pěkně si zazávodit…“
