Takhle to vždycky začíná – od malých věcí. Na začátku všeho byl můj vnitřní souboj, zda „Kopná“ nebo Lavanttal. Vytáhl jsem ze sklepa starou váhu a na její misky začal umisťovat svá pro a proti. „Podkopka“ je blízko, znám to tam, pěkná startovka… zato Lavanttal daleko, nejisté počasí… pro jistotu jsem na stranu „Kopné“ přihodil pro větší váhu ještě relikvii v podobě podefektního disku z Toyoty Celica, který zdobí náš obývák a najednou bylo jasno.

V pátek ve čtyři ráno plujeme v italském korábu směr Wolfsberg. Na Lavanttal rallye jsem byl naposled v roce 2014. Co nás čeká letos?

Asfaltová horská dráha

Tratě rychlostních zkoušek – kapitola sama o sobě. Je to opravdová rallyová horská dráha. Po akreditaci jsme se jali vyrazit na krátké „RECCE“. Já z důvodu, abych si osvěžil některá zajímavá místa na focení a našel případná nová a přítelkyně proto, aby se jí v nekonečných zatáčkách neudělalo dobře. Rychlostky jsou koncipovány následovně – odstartuje se v údolí, následuje závod do vrchu, chvíli se jede po vrstevnici a pak je to zase kalup z vršku dolů. Často se jedná o velmi úzké cesty a Rakušané se nebojí zapojit krátce-dlouhé šotolinové pasáže. Minimum antikatů i „mlíka“. Krásné a náročné.

I naše expediční vozidlo dostalo do těla. Jsme ne nejvyšším místě tratě, 1450m nad mořem. Tady už žijí jen svišti a kosodřeviny. Spouští se pomocný větrák chladiče. Neboj, drahá (to mluvím k autu), teď pojedeme dole kopcom, teď si orazíš. Mám pravdu, větrák nevětrá, zato kvalitně smrdí brzdové obložení. No, a pak si vyberte.

Stig Blomqvist i Slowly Sideways

Ve Wolfsbergu se stalo milou tradicí, že v rámci charitativní akce se zde ukáže některá z rallyových hvězd minulosti. Letos padla volba na Stiga Blomqvista. A aby bylo vše dokonalé, z dílen Ihle Motorsport doputoval na Lavanttal rallye originální kousek Audi Quattro S1 E2. Shodou náhod jde o exemplář, se kterým Blomqvist absolvoval v roce 1985 Rally Argentina. Za 250 euro bylo možné usednout na sedadlo spolujezdce vedle Stiga a nechat se ohromit jízdou v tomto kultovním „Béčku“.

Ač jsem vyznavač konkurenční italské značky, „Esjednička“ mě prostě vždycky dostane. Dokážu chodit tiše dokola a sledovat detaily i linie této okřídlené krabice. Pokolikáté už? Audi v pátek večer lehce zazlobilo a v kryté hale následovala rozborka-sborka. Sundané přední čelo nabídlo impozantní pohled na nedownsizingový motor. Nedaleko stál Stig, procházející lidé se s ním nezávazně pouštěli do řeči a on rád znova a znova vysvětloval, kde že je vlastně problém. Hvězda bez hvězdných manýrů.

Do auta usedá jeden z mechaniků. Pozor, koncert začíná! Bestie oživla. Rafiky „budíků“ se nekompromisně kotví na pevně stanovených hodnotách, pouze ručička otáčkoměru nenachází klidu a poskakuje jako baletka s namoženým kotníkem. Poslední zaržání stáda více než pětiset koní a dle spokojeného výrazu technika je závada minulostí.

Mimo ingolstadtského „Béčka“ se demonstrativní jízdy zúčastnilo i několik posádek ze skupiny Slowly Sideways. Měli jsme tak možnost obdivovat třeba Talboty Sunbeam Lotus, Renaulty Alpine nebo Lancii Stratos.

Lavanttalské „STŘÍPKY“

Pátek jsme pojali velmi ekonomicky a nechali se „zavřít“ v jediné vesničce na první „erzetě“. Bylo tu vše potřebné – zatáčky, nakopávák, romantický kostelík, kvetoucí keře a jak jsme po první rundě zjistili, také Bier vom Fass. I když se téměř klasicky před startem prvních posádek sluníčko schovalo kdovíkam, obloha byla epicky apokalyptická a k naší spokojenosti fotky patřičně dramatizovala. Venkovní teplota sice odpovídá spíše hrnku horké čokolády, ale my jsme na sebe tvrdí a v čase mezi dvěma průjezdy této RZ si na kryté zahrádce místního penzionku dopřáváme zlatavý mok.

Večer jsme zastihli posádky před vjezdem do časovky servisu. Atmosféra je klidná, pouze Baumschlager si stěžuje na malé technické problémy. Mraky pomalu mizí, avšak nad jedním z vysokých kopců v dálce se odehrává působivé dešťové divadlo. Bloumáme mezi servisními stáními, nohy máme jako konve, je na čase říct dobrou noc. Bivakujeme v zavazadlovém prostoru kombíku na Media parkovišti. Nepříliš pohodlné, ale únava je tak silná, že za chvíli zhasínáme jako navlhlé svíčky.

Sobota je za dveřmi

Co to? Zábnou mě nohy. Aby ne, venku je jeden stupínek na nulou a na hodinkách pátá ranní. A navíc, příroda volá. Jsem venku z auta, okamžitě mám jinovatku na zádech. Nedaleké toalety v unimo buňce, kde vládne noc otevřených dveří, příliš teplotního komfortu neposkytují. Po návratu k autu tedy startuji a snažím se interiér Lancie vytopit. Asi se mi to daří – lakmusovým papírkem je okamžik, kdy si má drahá polovička sundává z hlavy zimní bundu. Tou se z důvodu udržení přijatelné tělesné teploty už tři hodiny dusí.

Začíná svítat. Stojím venku a prolévám se vlažným mátovým čajem z termosky. Bodne. K uzavřenému parkovišti couvá velké SUV se světlem na střeše.  Je to ochranka. V šeru pozoruji, jak muž vystupuje a otevírá kufr vozu. Najednou slyším pravidelné cinkání. Říkám si – to bude nějaký technař, má ohulené rádio a samplíky se nesou až ke mně. Ha, chyba lávky. To cinkání je obojek velkého psa, kterého pustil na volno. I on má své potřeby. Jenže on na ně kašle, evidentně chytil stopu a jde po mě. Už se mi pomalu honí v hlavě, jak sepisuji škodnou událost pro pojišťovnu z důvodu sežrání psem. Naštěstí se tmou zničehonic nese jasný povel v němčině a pes se obrací. Tak to bylo o fous!

Na nebi skoroazzuro a teplota stoupá (stejně jako my), prudce vzhůru. Krásný šotolinový úsek s přechodem na asfalt, kvetoucí ocúny, panoramata a příjemný čerstvý vzdoušek. Skvělý začátek soboty. Nic dramatického se zde letos neděje (v minulosti bylo ono místo svědkem jedné solidní „boudy“, attacku svodidel (nedokončeného, avšak krize to byla slušná) a Walter Röhrl tu o sněhovou bariéru oprostil Quattro S1 E2 o pluh (čti přední spoiler) . Při odchodu zjišťujeme, že na úzké příjezdové cestě pár jedinců (zřejmě trpících náhlou a krátkodobou mozkovou indispozicí), zaparkovalo do druhé řady a znemožnilo tak odjet asi třicítce aut, která stála směrem blíže k „pásce“. Kdyby lidská blbost nadnášela…

Blíží se dvanáctá dopolední, čas oběda. Volíme proto „provařené“ místo těsně po startu jedné z RZ. Jaro je v rozpuku, pletená čepice jde dolů.

Mezi davem diváků si všímáme asi desetičlenné skupiny italských tifosi. Ne náhodou. Velká a divoká gesta rukou všech zúčastněných, doplněná hlasitými výkřiky, nejdou přehlédnout. Neváhali si s sebou vzít i dřevěný stolek a dvě igelitové tašky plné „mandžáre“. Ke sledování rally si tak přikrajují sýry, sušené salámy, zeleninu a to vše bohatě zapíjejí místním pivem či kapkou „Grappičky“.

Přesouváme se na přeskupení zpět do servisního areálu. Svět je zalit sluncem (nikdo však netuší, že nad osudem několika předních posádek se pomalu stahují mračna).

Tak, valíme na pro nás poslední letošní „rychlostku“. Nádherný šotolinový úsek po vrstevnici s lehce kopacím horizontem. Obecenstvo je připraveno, můžeme to odmávnout. První na trati je Neubauer, pak až Andreas Aigner… kde je Grössing a Baumschlager? Netušíme, není čas teď něco zjišťovat, „Oskar“ si dává závody s mraky, takže neustále bojujeme s nastavením foťáku. Tak či tak – pomalu se posouváme směrem zpět k našemu „karavanu“ a testujeme všemožné i nemožné kompozice. Potkáváme naše rakouské kolegy a kamarády a hned se ptáme na osud obou posádek, které chyběly. Grössing out na motor…

Lavanttalské „STŘEPY“

a Baumschlager – havárie. Jsme svědky historického okamžiku, protože rakouský lišák – profesor Baumschlager, bourá jen velmi ojediněle. Na dispeji mobilu nám ukazují fotky nepěkně rozbité Fábie, ke které jezdec v náruči snáší střepy z nárazníku a blatníků. Malá chybka vedla k velkým škodám na majetku i jeho bodovém kontě letošního „mistráku“.

Máme dofocíno, vracíme s díky nesmrtelné vesty, zbývá jen srovnat věci rozházené v autě a dalším cílem bude 500km vzdálená dopadová plocha kroměřížského parkoviště. Prolévám se kofeinem a najíždíme na dálnici. Nízké slunce dává lesům i loukám oranžový nádech a při maximálně povolené „stovce“ mám čas na kochání a rovnání si zážitků.

Souboj tří WRC s Fábií R5 Baumschlagera je na nože a nedarují si ani setinu. Velmi pěkný sport předvádí i rakouští „dvoukolkáři“ Wollinger (Renault Clio R3) a Julian Wagner (Opel Adam). Historici jedoucí mezi soudobými vozy jsou velmi příjemným zpestřením. Pořadatelé jsou milí, mají respekt, diváci stojí velmi blízko cesty (někdy až zbytečně a možná nebezpečně). O tratích řeč byla… zpět do reality mě vrací červené bludičky koncových světel desítek automobilů proudících po mostě Praterbrücke ve Vídni. Míříme domů.

Fotogalerie z Lavanttal rallye 2017 od Nowiho

Sdílet

O autorovi

Fotograf, občasný pisálek, fanoušek italské Lancie, vyznavač kultu skupiny B. Rally pro mě není pouze o honbě posádek za vteřinami a ostrých fotografiích, ale také o poznávání nových míst, lidí a sbírání zážitků.

Komentáře